2012 / Sedlová cesta
Litoměřice - Kalich - Sedlo - Úštěk, 38km
Více zde, díky Mirku!
http://www.sports-tracker.com/...
Boj o účast
Honza C. měl smůlu s botama a pak s odhodláním si konečně jít koupit nový. Už už to vypadalo, že žádný sníh nebude a cesta bude schůdná i v nízkých botech, když v tom přišlo sněžení a nemoc a Honza tak na poslední chvíli musel účast odříct. Podobně na tom byl Honza Sv., který mi ve středu volal jak a co má připravené, včetně itineráře pro opačný směr, ale bohužel si také přibalil horečku a tak odpadla i jeho účast. Petr – letošní nováček akce, zase musel doma zastat práci hlavy rodiny. Pes Jack má rozříznutý kraj bříška tlapky a sůl na chodnících ho trápí, takže jsem mu objednal botičky a doufám, že si na ně stihne zvyknout, pokud vůbec dorazí včas. Také díky Erniemu, kterého zmohla práce a Pavlovi Ch., kterého zmohla služba majetku, rozrostl seznam letošních odpadlíků, nebo spíš smrskl seznam letošník účastníků na dva. Mě a Míru Zajíčka – letošního nováčka a samozřejmě Jacka.
Start
Sraz se v údajně nejmrazivějším víkendu roku podařil již tradičně na Nádraží Holešovice. Letos však o hodinu dříve. Jak se ale později ukázalo, není to vůle samotného závodu, začínat dříve a získat tak hodinu přívětivějších mrazů navíc. Při přestupu v Lovosicích jsme totiž přesně podle pokynů nastoupili na vlak na nástupišti 4A, odjezd ve stanovený čas. A přes to jsme odjeli z nádraží opačným směrem ve špatném vlaku! Vyskočili jsme na nejbližší zastávce do náruče vyhřáté hospůdky. Na druhý pokus už jsme dorazili do Litoměřic a mohli tak vyrazit na trasu, v nový a zároveň tradiční čas.
Měsíc
Míra tvrdil, že čelovku nebude potřebovat. Chtěl jsem ho nachytat, tak jsme vyrazili opravdu bez zapnuté čelovky. Dokázali jsme tak jen za svitu měsíce jít dobré dvě třetiny celé trasy a zabloudit jen jednou. Byla to však zásluha spíše nádherného měsíce a jeho svitu na čerstvém sněhu, než našeho orientačního smyslu.
Výstup na Dlouhý vrch byl bez problémů, snad kromě jeho výšky. Zima byla přijatelná, resp. za celou dobu pochodu mi nebylo zima ani jednou.
Trojhora podruhé
Znovu mě okouzlila vesnička Staňkovice nějakým osobním kouzlem a už tu byla odbočka na Trojhoru. U cedule o obtížné schůdnosti vedla značka vlevo, já předpokládal, že si budu pamatovat cestu vpravo. Nakonec jsme značku nenašli, ani cestu, dokonce ani Třebušín a skončili jsme ve vesnici Chudoslavice. Museli jsme po silnici obejít Trojhoru, ovšem směrem zpět a za Trojhorou, stále jen po silnici, do Třebušína. Zde jsme našli pokračování původní trasy a dva velké, volně pobíhající psi. Nejdřív jsem si myslel, že si ze mě Míra dělá legraci, protože na mě byla znát obava, že právě k nějakému takovému setkání dojde, ale pak jsem zahlédl jednoho a později druhého a dobře mi zrovna nebylo.
Soudný kamenný řízek
Za vesnicí jsme byly přibližně v půlce, přituhovalo, v nohách už byla cítit jistá dávka km na sněhu a ledu. Mírovi vyrostl na pravém spánku asi 8cm dlouhý rampouch! Další náledí měl na horním konci uší! Čekal nás výstup kolem Soudného kamene. Cesta byla rozbitá a zalitá vodou, tedy pokrytá ledem. Míra padal o něco víc než já a tak se opožďoval, což byla příležitost konečně nepozorovaně zapnout čelovku. Slíbili jsme si na vrcholu řízek. A tak jej Míra vybalil a rozdělil. (Darovanému řízku na kvalitu nehleď, ale měl by manželce vysvětlit, že s řízkem, který je uvnitř křupavý ledem, jako zmrzlina, není něco v pořádku.)
Divoká jízda bez Sedla
Ve stoupání za Horním Týncem přišlo náhlé ochlazení. Dali jsme si čaj a oblékli Jackovi kabátek. Přeci jen teplota klesla k mínus 20. Než jsem sbalil batoh, ležel Jack zahrabaný na půl ve sněhu v křoví u silnice! Asi toho měl chudák také dost. Byl jsem proto rád, když Míra navrhl, že vzhledem k bloudění a počasí a aktuálnímu stavu sil, by byl rád, kdybychom Sedlo obešli. (I na to, něco během cesty vzdát, je potřeba určitá dávka odvahy, nebo síly, nebo co to je. Druhý den, v teple vlaku na cestě domů, jede člověk právě pod tím vrcholem, kvůli kterému tu v noci byl a na který se ve světle měsíce letos nepodíval. A pochybnosti začnou hlodat a krást dobrý pocit z rozumného rozhodnutí.)
Úštěk na dohled
Sedlo jsme tedy nechali na jindy a čeká nás poslední táhlé stoupání v asi 15 – 20 cm sněhu, v mínus 21 stupních, přibližně v 1 hodinu ráno. Míra má „své“ tempo, ale snad ani nepozoruje, že to tempo ho přibližuje cíli stále pomaleji. Jack má Míru ze svých soukromých důvodů docela rád a otáčí se napřed na něj, kde je a pak na mě, proč konečně na Míru nepočkáme. To mě povzbuzuje a troufám si Míru povzbuzovat k většímu výkonu – když to říká i ten pes, který je nezkušenější tulák z nás tří. Silnice je na několika místech celá pokrytá ledem. Pokaždé, když spadnu, vyskočí Jack a celý radostný to považuje za pokyn ke hře. Kde se v něm ta síla bere? Proč se mnou vůbec jde v tom mrazu a tmě? Je neuvěřitelné, že nepochybuje o smyslu naší cesty.
Úštěk
Pomalu se šouráme údolím potoka. Zde je obvykle o 3 až 5 stupňů méně, než v okolí, potok je celý zamrzlý. Jack se vítá s místními krasavicemi. Jsme pár kroků od chaty, jak ale musíme brzy přiznat – stále ještě daleko k cíli.
Jack se okamžitě stočil do klubíčka na podlaze. Poslal jsem ho nahoru na postel a přikryl dekou. Je to uzlíček štětin, teplo z něho mi hřeje ruce zmrzlé manipulací s kamny. V nich pomalu začíná praskat oheň a tak se může Míra zavrtat do spacáku a peřiny. Ovšem z peřin jde nasbíraný chlad a vlhkost a tak mnoho služby nenadělají. Teplota uvnitř díky pečlivému přikládání stoupá asi na mínus 15. Když už usneme, probouzí nás křeč. Mě v noze, Míru v ramenou. A zima konečně vyhrává a dostává se nám po celé noci na kůži.
Sobota
Probouzí mě budík, kvůli mrazu v kapse kalhot. Vyskočil jsem celý mokrý ze zapařených peřin. To bude cesta na mraze! Okna chaty jsou namrzlá zevnitř tlustou vrstvou ledu, voda v lahvích neroztála ani o milimetr. Ohřívám čaj do lahve na cestu a Jackovi žrádlo. Nějak smrdí, asi je zkažené. Je mi ho líto. Po probdělé mrazivé noci mu nemám co nabídnout – to je moje velká chyba! Budím Míru a pospícháme na nádraží. V lokálce je přetopíno. To ale nevnímáme, naopak, s úžasem sledujeme východ rudooranžového slunce, Jack si získává, tak jako celou cestu, srdce průvodčích.
Závěr?
Protože přinejmenším stejně důležitá část ÚštěkQuestu jako je ta fyzická se odehrává v hlavě za pochodu a za clonou z křupání sněhu, nelze vše docela dobře popsat slovy a už vůbec ne dostatečně vyfotit. ÚštěkQuest se musí zažít na vlastní kůži a morálku! Letošní, už čtvrtý, ročník je za námi!
32.4 km
Nejnižší teplota -21,5 km
Čas: 7 hodin (Což považuju za solidní výkon!)
2012 / Malé aljašské dobrodružství
Úštěk - kanoe na Ploučnici 14km - Česká lípa - Kozel - Ronov - Úštěk
Honza Sv., Ernest, Já a pes, jsme v pátek večer dorazili na chatu, zapálili jsme oheň, který mi pomohla připravit Ema a nechali jsme se hřát oranžovými plameny, whisky a očekáváním.
Ráno vstáváme brzy, balíme. Já s Jackem do igeliťáku a pak do batohu, velkou celtu navch. Kluci do igeliťáku a šmitec Mám s tím trochu vnitřní problém, už je vidím, jak pochodujou lesem s igelitkama v ruce... ale je to zatím legrace. Fotíme se na nádraží v Úštěku a než se nadějeme, vystupujeme ve Vlčím dole. U Ploučnice jen krátce čekáme a už je tu Mr.Krejbych a jeho žluté canoe.
Když vyrazíme, je vidět, že ani Honza, ani Ernest nejsou na lodi jako doma. Honza si nechá poradit, Ernesta to uráží a dopaluje. Možná si máčí konec bundy v řece schválně – aby se trochu zchladil. Řeka má krásně čistou vodu promýsenou sluncem a zlatými lístky vrb. Zabereš pádlem a zvýříš ty poklady až k hladině. Přetahujeme a podplouváme padlé stromy a je to jednoduchá krása. Jack poprvé pluje na ostro, mimo tréning na Lužnici a využívá každé příležitosti vyskočit na břeh a letět pastvinou pryč. Potkáme i vyhlášeného labutího bohovníka. Bojím se, jak na sebe budou reagovat s Jackem a nastrkuji doprostřed situace boxerskou legendu Sv. Jana. A strategie vychází na jedničku. Meandry řeky jsou ostré a neberou konce, plujeme cca třináctý kilometr.
Mám dost času zastavovat a kochat se. Tu podzimním sluncem, tu Jackem a hle – tady plave Honzovo pádlo. Vylovím jej z vody a čekám až připlují další věci. Je to na beton, že se Honza vyklopil. Vytahuji canoe na písečný břeh. Zmáčený Jeník na obzoru! Balíme ho do suchých věcí, voláme Krejbycha a než sbalíme věci už tu je. Domluvíme se a odveze nás až tam, kam jsme měli doplout. Hospoda je tu ještě zavřená, kluci unavení a já? Já jsem si nevím proč vsugeroval, že se o ně mám postarat a oni mě ani neposlouchají. To je pořád: „Tatííí, já chci pivooo, tatííí, kdy už tam budeeem?“ Ploužíme se do prvního kopce a Jack mi utíká pryč! Mizí někde v... za obzorem. Když se vrátí, kluci jsou sotva na dohled. První 3km z 14 jdeme více než hodinu.
Stoupáme na vrch Kozel. To má Honza za trest, jako správný syn se mě pořád ptal: „Pavlééé, co je tohle za kopec? A tohle? A tamteeen?“ Až jsme narazili na kopec, který jsem nevěděl čí je – a hle? Cesta nás zavedla přímo přes něj, skrz jeho čedičové balvany, rozvalené zbytky osad, staleté duby a zlaté planiny. Na jedné takové planině kluci neodbočili a zabloudili. Čekám na ně, čas běží a soumrak už je znát v chladnoucím větru. Na zemi někdo ztratil palici marihuany. Znovu jsme se sešli, poutám si Jacka, protože vcházíme na pastvinu ovcí. Je to zajímavý pocit, skoro jako na safari. Na druhé straně pastviny opět bloudíme. S batohama a igelitkama na zádech hledáme cestu. Jack neskutečně lítá po celé pláni. Už už jsem se začal těšit jak bude večer ve spacáku vonět trávou, když vidím, jak se válí od hlavy přez celá záda! Volám. Běží. A ze zad mu odpadává kus mršiny. Smrdí, samozřejmě, k zblití. Drhnu ho ve studeném potoce a výsledkem je, že při vstupu do vesnice smrdíme oba. Ernest to vzdává, chce na autobus, ale nechce hledat spoj, chce pivo. Posíláme se do prava, rovně, pak doleva a fůůůůrt až do prdele, beru si od něj svou celtu, co měl mít na spaní na Ronově. Batoh tak má o kilo víc. Vyrážím po trase, cestu máme chvíli společnou, tak se s Honzou domlouváme, že oni půjdu spolu, mají toho oba dost a Ernest potřebuje doprovod.
Ani já nejdu sám, jdu já, můj hněv a můj pes. Jdeme jedním krokem přes hranice vesnice Stvolínky. Už se šeří a mě čeká výstup na sopku. Z otevřených vrat vybíhá pes a napadá Jacka. Samozřejmě řvu, cizí pes odletuje od pohorky a jeho energie, kterou na nás tak nestydatě vychrst‘ mě pohání až k sedlu pod Ronovem. Je uplná tma. Mám mžitky před očima z hladu. Je asi 21:30, když volá Martina: „Ahoj, jak je? Kde jste?“ Chvilku mě poslouchá, pak velmi moudře pokládá telefon. Stoupám tmou a představuju si, jak nahoře budu ve tmě sbírat klacíčky, s mokrými zády, abych se trochu zahřál, sám. Ale je cítit oheň! Zapínám se k Jackovi a volám: „Hop hop“ a on doopravdy táhne. Už je vidět světlo ohně, slyšet hlasy! A v nádvoří hoří obrovský oheň, stojí pár stanů a sedí asi 12 lidí! Je prohibice na tvrdej alkohol, ale ti mladí muži mě vítají mnoha a mnoha panáky vynikajícího rumu, udělali mi místo u ohně a syn majitele pily v Kravařích mi říká: „Kde se tu berete takhle v noci? Sedněte si a vyprávějte!“ A já ho miluju a s každou další skleničkou miluju všechny Volám domů ze zcela jiné výšky světa, píšu si s Honzou, že jsme všichni pro dnešek v cíli. Někdo se ptá, zda si může pohladit Jacka, říkám, že smrdí, vrací se mi, že jaký pes, takový pán.
Po hodině dorazí skupina tří přátel, dva si jdou lehnout a jeden zarmouceně sedá k ohni. Je obdarován jako já a přiznává se, že se cestou pohádali. Ale? Říkám mu, že dnes je pravděpodobně čas kameny rozhazovat (modří vědí), podávám mu nalezenou palici trávy a doporučuju mu se zase usmířit. Všechno souvisí se vším a může za to ten kraj, ten vítr, ti lidé...
Pak už jen hvězdy a spánek pod celtou, Jack hřeje a smrdí.
Smrdí i brzo ráno, když potichu balím, abych stihl vlak. Ve vlaku se setkávám s klukama. Honza se baví jak se nebavíme Ze záchoda vyšel chlap jak hora a za sebou táhne smrad. Kde pak, je to SMRAD! Jack závistivě otočí hlavu, povzdychne a hned zapomene – už je tu totiž Úštěk, moje auto a v podstatě konec Malého Aljašského Dobrodružství.
P.S. jeden z chlapíků na Ronově už v té době věděl, že nastoupí do stejné firmy, kde už 13let pracuju. PMa