Ať už je motiv tvojí účasti na této akci jakýkoliv, možná nejasný i pro tebe samotného, vítej. Datum je vybrán na den startu jednoho z nejtěžších závodů na světě - Aljašského YukonQuestu. Ideou je pak jakási mentální spoluúčast a podpora všech startujících musherů. Ale i kdesi v moři osamělých mořeplavců, jezdců na kole ztracených v nehostinných pláních - všech dobrodruhů o kterých jsme četli nebo slyšeli. Cílem je naše vlastní dobrodružství. Noční tma nás odvede spolehlivě daleko do představ o krajích za hranou světla čelovky.

Hodně štěstí, Pavel


Účastníci





Jack - the DOG
  • 2011 / Holanská cesta
  • 2012 / Sedlová cesta
  • 2012 / Malé Aljašské dobrodružství
  • 2013 / Kamenná cesta
  • 2013 / Ředitelská cesta
  • 2014 / Malé Aljašské dobrodružství II
  • 2015 / Havraní cesta
  • 2016 / Padesátková cesta
  • 2017 / Myflivetská cesta


Pavel - Chef Veteran
  • 2009 / Pražská cesta
  • 2011 / Holanská cesta
  • 2012 / Sedlová cesta
  • 2012 / Malé Aljašské dobrodružství
  • 2013 / Kamenná cesta
  • 2013 / Ředitelská cesta
  • 2014 / Malé Aljašské dobrodružství II
  • 2015 / Havraní cesta
  • 2016 / Padesátková cesta
  • 2017 / Myflivetská cesta


Sv. Jan - Veteran
  • 2009 / Dubská cesta
  • 2010 / Holanská cesta
  • 2011 / Holanská cesta
  • 2012 / Malé Aljašské dobrodružství
  • 2013 / Kamenná cesta
  • 2014 / Malé Aljašské dobrodružství II
  • 2015 / Havraní cesta
  • 2016 / Padesátková cesta
  • 2017 / Myflivetská cesta


Honza C. - Veteran
  • 2009 / Pražská cesta
  • 2013 / Kamenná cesta
  • 2013 / Ředitelská cesta
  • 2014 / Malé Aljašské dobrodružství II
  • 2015 / Havraní cesta
  • 2016 / Padesátková cesta
  • 2017 / Myflivetská cesta


Míra - Veteran
  • 2012 / Sedlová cesta
  • 2013 / Kamenná cesta
  • 2014 / Malé Aljašské dobrodružství II
  • 2016 / Padesátková cesta
  • 2017 / Myflivetská cesta


Honza H. - Veteran
  • 2013 / Kamenná cesta
  • 2016 / Padesátková cesta
  • 2017 / Myflivetská cesta


Tomáš - Special Guest
  • 2013 / Ředitelská cesta


Ernie - Veteran
  • 2009 / Dubská cesta
  • 2010 / Holanská cesta
  • 2011 / Holanská cesta
  • 2012 / Malé Aljašské dobrodružství


Pavel - Rookie
  • 2011 / Holanská cesta

Propozice 23.2. 2018

Termín: jediný společný je tedy 23/2

Sraz: dle tradice v 18:20 u Mekáče v Holešovicích (nebo v 18:30 nejpozději na vlakovém nádraží Praha Holešovice) odkud nám jede vlak v 18:59 do Lovosic (19:57), kde přesedneme na vláček ve 20:30 a dojedeme 4 minuty do Malé Žernoseky

Trasa TAM: https://en.mapy.cz/s/2lu61 12.6km

Noc: tzv. nocoviště, zastřešené místo, chráněné ze tří stran stěnami na Milšovce

Ráno:Ráno si můžeme dát od 9:00 snídani v Chatě Milešovka. Pokud se nám bude chtít do 9:00 čekat.

Trasa zpět: https://en.mapy.cz/s/2lufb 15km, do Dolní Zálezly a frrr vlakem směr domovy







2009 /
Pražská cesta


Praha Holešovice -
Úštěk, 90km
http://mapy.cz/s/njGk
2009 /
Dubská cesta


Dubá - Helfenburg - Úštěk, 23km
http://mapy.cz/s/njH5
2010 /
Holanská cesta


Zahrádky - Holany - Ronov - Úštěk, 25km
http://mapy.cz/s/njIB
2011 /
Holanská cesta


Zahrádky - Holany - Ronov - Úštěk, 25km
http://mapy.cz/s/njIB
2012 /
Sedlová cesta


Litoměřice - Kalich - Sedlo - Úštěk, 38km
http://mapy.cz/s/njK1 - plánovaná, bez bloudění
2012 /
M.A.D.


Úštěk - kanoe na Ploučnici 14km + Česká lípa - Kozel - Ronov (14km) - Úštěk

http://mapy.cz/s/njLv - trasa pěšky, po cca 14km na vodě
2013 /
Kamenná cesta


Velký Střekov - Sokolí hřeben - Sedlo - Úštěk, 25km
http://mapy.cz/s/njMz
2013 /
Ředitelská cesta


Zahrádky - Vlhošť - Helfenburg - Úštěk, 25km
http://mapy.cz/s/njNB (cesta místy mimo značené trasy, nejde naklikat v mapy.cz)
2014 /
M.A.D. II


Noční pochod Mimoň - Boreček + canoe na Ploučnici: Boreček - Brenná
2015 /
Novoroční Svitávka


Svitávka 50% pěšky
2015 /
Havraní cesta


Horní Police - Havraní vrch - Bobří soutězka - Kravaře - Blíževedly - Úštěk, 28km
http://mapy.cz/s/njOG
2016 /
Padesátková cesta


Chudloazy - Zakšín - Pavličky - Skalka - Ostré - Úštěk, 34km
https://mapy.cz/s/nZIW
2017 /
Myflivetská cesta


Zahrádky - Vlhošť - Helfenburg - Úštěk, 25km
http://mapy.cz/s/njNB (cesta místy mimo značené trasy)


Vyprávění







2009 / Pražská cesta

Praha Holešovice - Úštěk, 90km

pěšky
Praha Holešovice - (BUS) - Dubá - modrá značka - Dolní Dubová Hora - Hrad Čap - Obrok - rozcestí se žlutou - žlutá vlevo - Skalka - Helfenburg (pod hradem) - Úštěk. cca 25km.

na kole
Praha Holešovice - červená zn. na pobřeží Vltavy - Klecánky - Libčice n. Vltavou - Kralupy n. Vltavou - přes most a stále po červené, stále po pobřeží - Mlčechvosty - značka opouští řeku a míří na Říp - Jeviněves - Ctiněves - Říp - Rovné - Krabčice - Roudnice nad Labem (55km) - most přes Labe - vlevo po cyklotrase č.2 - až do Křešic - změna trasy vpravo - č.8801 - Zahořany - Býčkovice - Horní Týnec - odbočka na zelenou tur. značku - vrchol Sedlo - červená do Trnobrany - Úštěk. cca 88km

"Nebudu se rozepisovat o tom, jak tento blaznivý nápad vznikl, ale pustím se rovnýma nohama do popisu cesty, který každého hlavoukroutícího zajímá nejvíce.

Sraz u MekDondy na Holeši proběhl podle plánu a tak vyrážíme před sedmou z Holešovic směr Kralupy. Já na svém speciálu Haro a pan Pája na ještě speciálnějším "mongoose teocalli super 2009". Naštěstí jen půjčeném, protože tohle kolo bych mu vážně musel závidět. Přivykání tmě nám stěžují jen občasná světla kolem Vltavy. Úvodní nadšení mi kazí jen dvě drobnosti.

Zeptal jsem: "Kolik už máš letos najeto Pájo?" Taková běžná konverzační záležitost mezi cyklisty, jak jsem se někde dočetl ;). "Hmmm, tak 600 - 700 km." Dostávám odpověď. "&XĐ@€|Đđ&???!!!" (překlad do spisovného jazyka "To si vymýšliš, že?"). Věru, to vědět, tak nikam nejedu. Pro mě nadcházejících 90 km nejvíc, co jsem dal v kuse a zhruba odpovídá počtu kilometrů za letošek. Smiřuju se s tím a splétám parazitující taktiku. Pan Pája to potáhne :-x). Ta druhá drobnost je mnohem jednodušší. Mám hlad jak vlk. Po cca 5 km zastavujeme a já se musím ukojit dvěma Mars tyčinkama.

Dál si to mastíme bez problémů. Bál jsem se, že mnou nastavená přehazovačka nebude fungovat, ale omyl. Přehazuje, že stačí jen pomyslet. Za Řeží se dostáváme na pěšinku na náplavce kolem vody. Svítíme si čelovkama a mě padá obrovský kámen ze srdce. Vidím! Skoro se mi chce říci, že světla z 8 LEDek bylo dost. Pan Pája to má asi podobně, takže s každým metrem zvyšuje tempo. Po chvíli si říkám, že takhle rychle jsme tu nejeli ani při prvním průjezdu koncem ledna. Vltava je 3 metry pod námi a počítám, že zmrzlý šťovík by nás před páděm do vody nezachránil. Pak mi to dochází. Ten "full" mu umožňuje nerušeně jet i přes kořeny, výmoly a podobně. Strojově šlape do pedálů díra nedíra. Já pak musím 4x - 5x naplno šlápnout, abych ho dotáhl - součást mojí parazit taktiky - mám navíc jeho světlo a vyvezu se. Cestička je zmrzlá, moc to neklouže a Pája hlásí překážky včas. Jistě mě tuší za zády a nechce se mu zkoušet jakou kinetickou energii, bych mu mohl nárazem předat. Pár minut a jsme z toho venku. Mám radost a to až takovou, že kývnu na střídání a teď už fakt valíme do Kralup. ... Tak tyhle síly mi budou chybět.

Mezi paneláky v Kralupech si dáváme hrozinky a čajíček. Rozcestník nás potěšil. Na Říp tudy -> a jen 22 km! To vypadá na příjemný výlet. Co zima? Nezmínil jsem ji, neboť s ohledem na to, co nás čekalo, TOHLE NEBYLA ZIMA. Tělo mělo energii a zahřálo se, do toho jsme nepřerušovaně šlapali a nemuseli nikde tlačit. Možná to poslední by nebylo špatný, protože mi mrzly chodidla, nicměně jinak pohoda. Krátce pro meteofily - teplota kolem -4C a celkem jasno. Vítr mírný 3 - 5 m/s.

Naskakujem na kolo a po červené ven z města. Až sem jsme cestu znali. V lednu jsme ji projeli. Dál už to bylo horší. Za Nelahozevsí "nevidíme" značku, páč vede do kopce, tak chvilku bloudíme. Tlačíme strouhou do kopce. Cítím, že pod batohem začíná proudit strouha potu. Nu co? První kopec. Jsme nahoře a jedem lesem. Tam kam čelovka dosvítí jsou stromy, takže asi les. Pan Pája nasazuje svoje terénní tempo. Oba jsme spokojeni, že můžeme šlapat a zahřát prochladlé spodky těl - nebo alespoň nohy ;-). Z ničehož nic se pan Pája válí na zemi na kole, na kole na zemi. Prostě nevycvaknul botky, jak ho ten pád překvapil. Nic se nestalo a valíme dál. To se stát u Vltavy... ...špatně by se ti kamaráde plavalo. Ikdyž věřím, že znaje cenu kola, doplaval by pan Pája ke břehu i s nim na nohou.

V celku mě překvapilo, jak rychle přibývá sněhu. Nepadá. Jen je ho víc a víc. Holt sever! :). Samotnému se mi nechce uvěřit o kolik se s každým milimetrem zmrzlého sněhu zhoší jeho průjezdnost. Jak to ten Honza Kopka na Aljašce dělá, mi hlava vůbec nebere.

Za lesem bloudíme. Zde se projevuje naše největší slabost. Čelovky nedosvítí k další značce nebo ji jednoduše přehlídneme. Žádný souvislý šlapání, tempo, pořád rozjezdy a v neposlední řadě i usilovné "koukání" stojí spoustu sil. Přístí rok bych navrhoval trénink v některém z pražských hyperpekel např. Tesco v Letňanech v sobotu dopoledne. Úkoli typu - najdi zlevněné čokotatranky v 5ti minutách apod. Chce to smysly opravdového lovce.

Vracíme se k vodě a svačíme ve stoce pod železniční tratí. Pan Pája se mi tady snaží něco sdělit, nicměně je mu pranic rozumnět. Má zmrzlou ústa ;-)

Pak znovu "nahoru" a Říp už je na dohled (při troše fantazie). Červená nás zavádí na Pole (ano "P"). Chvíli otálíme, ale jinudy to vážně nevede. Mírumilovná Polabská nížina si pro nás připravila přejezd po zmrzlém rozbítém úvoze. Bohužel nebyl natolik rozbitý, že by se nedalo jet. Jet je příliš vznosné pro námi předváděný způsob pohybu. Kodrcáme rychlostí chůze. Nechci slézat, protože sil mám dost. Tu a tam lze jet po kraji po trávě. Tady si naplno uvědomuju, jak velký štěstí na počasí nás potkalo. Je zima (ani velké kaluže se pod námi nepropadají jako z kraje), ale nefouká vítr a hlavně, tohle by bylo při kladných teplotách nesjízdné tuplem. Buď jak buď mi Pole bere spoustu sil. Psychických i fyzických.

Vjíždíme do lesa pod Řípem (ha, ha, kéž by). S vypětím zbytku sil stoupáme další strouhou. Jednolitá vrstva sněhu nám značně stěžuje výstup. Jsme nahoře. Notně schvácení a pátráme po značce. Při výstupu jsem byl přesvědčen, že už opravdu lezeme na Říp. Ten se nám zjevuje až po dalších zhruba 3 kilometrech. Před námi je ještě přejezd po poli. Jen pohled na něj mě tak vysílil, že jsem raději slezl a ten kilometřík si odtlačím. Pan Pája srdnatě šlape, ale i přesto se mi moc nevzdaluje. Počkal "u sušenky" pod úpatím hory. Definitivně pohřbíváme plánováný výstup na Sedlo. Odpočívej v pokoji! Jak já ti závidím! Do chaloupky pojedeme po silnici. Následující část cesty se vybavuje pouze mlhavě. Peklo. Stoupáme prudce po červené do kopce. Mezi hekáním nadávám. Tma s pochopením pohlcuje vlny těch nejsprostších slov s naprostým klidem. Díky Bohu, že ji to nenaštvalo. Zastavujeme ve dvoutřetinách kopce na vyhlídce na Pražskou. Pája tahá foťák a fotí. CO? Vím já. V pár vteřinách se do mě dává obrovská zima. Navrhuju odložit plánováně pítí čajíčku a delší pauzu na Řípu na benzínku v Roudnici. Stoupáme na vrchol. V 00:37 14/2/2009 bychom vztyčili vlajku, kdyby ji někdo z nás táhnul sebou.

Můžu si za to sám. Jednou jsem horu Říp nazval hromádkou hoven a teď mi to vrátil. Kratičkou pauzu, jako obvykle, jsme si přes tu děsnou "kládu" dopřáli. Chtělo by se říci "samec", nicméně nechci tento termín používat, aby nedošlo k milce ...vzhledem k Pájově pověsti ;). Zdá se, že i Pája toho má dost. V tomhle nečase zřejmě težím ze svých tukových zásob - izolují. Stejně mě to trochu znervózňuje. Uklidňujeme až Pájova sebedůvěra, že pořád je na tom dobře natolik, aby mě v nouzi v zubech do chajdy donesl. Je to bejk!

Sjíždíme z Řípu po směsici ledu a sněhu. Původně se mi moc nechtělo, ale každý metr "zadarmo" dobrý. Pod kopcem natahujeme reflexní vesty a hurá dál z kopce do Roudnice. Prosvištíme městem a přes most pryč. Nechápavé pohledy domorodců se zdají ještě nechápavější. Ono v 1 hodinu v noci v třeskutém mraze málokdy na cyklistu natrefíš. Kilometrů zadarmo jsem se nemohl nabažit i přesto, že jsem prochladl až na kost. Za městem lehce něco pojíme a rozhodujeme se vydat delší, za to méně frekventovanou cestou (silnicí) do Ústěku. Benzínka neproběhla. Na žádnou jsme nenatrefili a i kdyby, asi bychom ji raději nenavštívili. Z "vyhřátého klouboku kouzelníka Pokustóna" by se lezlo špatně.

Nasazuju lyžařské rukavice, neb mi z kopce promrzly ruce. Paráda! Proč jsem si je nevzal dřív?! Od křižovatky dál mi to nechce jet. Pan Pája srdnatě čelí větru a táhne mě za sebou. Silnice se různě vlní. Sleduju Pájovy reflexní proužky na nohách, jak neúnavně jezdí nahoru a dolů. Několikrát prosím o snížení tempa, protože už vážně nemůžu. Křeče nemám, ale cítím se vysílený. Stavíme po pár nekonečných kilometrech. Musím se projít, nebo mi umrznou nohy. Pan Pája začíná vypadat unaveně. Je krásně jasno. Jedeme dál.

Do cíle to máme dobrejch dvacet. Z ničeho nic navrhuju, že taky zkusím táhnout. Vida, jde to celkem dobře. Pořád v hlavě vidím Pajovy reflexní proužku a představuju si svoje nohy. Nahoru dolů, nahoru dolů... Otáčím se. Pája jede víc než 10 metrů za mnou. Čekám na něj. Krize si ho našla taky. Pro něj hůře v tom, že se nám mráz dostal i do kol. To doslova a do písmene. Z kopce šlapeme, po rovině je to jako do kopce a do kopce tlačíme. Nejede to, nejde to a domů daleko. I proto, že pan Pája usíná na kole, zastavujeme na RedBull. Zpětně jsem se dočetl, že tu noc bylo při vyjasnění až -12c. Soudě dle jinovatky kolem větracích otvorů na Pájově kokosce není důvod meterologům nevěřit.

Máme srovnané tempo. Nejde už o nic jiného než o dojetí. V poslední vesnici před Úštěkem míjíme obloukem otevřenou hospodu. Zapadnout ve 3 ráno do tepla, by jistě vyvolalo okamžitý spánek.

Úštěk! Poslední kopec a jsme v teple. Ani tahle poslední věc nedopadla podle našich představ. Chatka je opuštěna. To vlastně znamená, že jsme vyhráli! Byl to vůbec závod? Kolem 3:30 rozděláváme oheň a kolem 5:30 doráží pěší... ...pěkný to bylo! Hned v pondělí jsem měl roupy, že příští rok pojedem jinou trasu. "Na zimu a chlad se nedá zvyknout!" Amundsen. " Honza Cabicar.






2010 / Holanská cesta

Zahrádky - Holany - Ronov - Úštěk, 25km

Pro velké množství sněhu neprůchozí trasa a nutný ústup na chatu u Holan.





2011 / Holanská cesta

Zahrádky - Holany - Ronov - Úštěk, 25km

Tentokrát to byl úplně první ročník pro mého psa Jacka. Znali jsem se sotva 1,5 měsíce. Já o něm nevěděl téměř nic, on neslyšel ještě na na jméno Jack... Po promrzlé silnici jsem ho nesl na ramenou, v lese šlapal sám. Ohně na Ronově se trochu bál, ale jen pro tentokrát, o 2 roky později už jsme u něj seděli a rdovali se z dalšího dobrodružství.








2012 / Sedlová cesta

Litoměřice - Kalich - Sedlo - Úštěk, 38km

Více zde, díky Mirku! http://www.sports-tracker.com/...

Boj o účast Honza C. měl smůlu s botama a pak s odhodláním si konečně jít koupit nový. Už už to vypadalo, že žádný sníh nebude a cesta bude schůdná i v nízkých botech, když v tom přišlo sněžení a nemoc a Honza tak na poslední chvíli musel účast odříct. Podobně na tom byl Honza Sv., který mi ve středu volal jak a co má připravené, včetně itineráře pro opačný směr, ale bohužel si také přibalil horečku a tak odpadla i jeho účast. Petr – letošní nováček akce, zase musel doma zastat práci hlavy rodiny. Pes Jack má rozříznutý kraj bříška tlapky a sůl na chodnících ho trápí, takže jsem mu objednal botičky a doufám, že si na ně stihne zvyknout, pokud vůbec dorazí včas. Také díky Erniemu, kterého zmohla práce a Pavlovi Ch., kterého zmohla služba majetku, rozrostl seznam letošních odpadlíků, nebo spíš smrskl seznam letošník účastníků na dva. Mě a Míru Zajíčka – letošního nováčka  a samozřejmě Jacka.

Start Sraz se v údajně nejmrazivějším víkendu roku podařil již tradičně na Nádraží Holešovice. Letos však o hodinu dříve. Jak se ale později ukázalo, není to vůle samotného závodu, začínat dříve a získat tak hodinu přívětivějších mrazů navíc. Při přestupu v Lovosicích jsme totiž přesně podle pokynů nastoupili na vlak na nástupišti 4A, odjezd ve stanovený čas. A přes to jsme odjeli z nádraží opačným směrem ve špatném vlaku! Vyskočili jsme na nejbližší zastávce do náruče vyhřáté hospůdky. Na druhý pokus už jsme dorazili do Litoměřic a mohli tak vyrazit na trasu, v nový a zároveň tradiční čas.

Měsíc Míra tvrdil, že čelovku nebude potřebovat. Chtěl jsem ho nachytat, tak jsme vyrazili opravdu bez zapnuté čelovky. Dokázali jsme tak jen za svitu měsíce jít dobré dvě třetiny celé trasy a zabloudit jen jednou. Byla to však zásluha spíše nádherného měsíce a jeho svitu na čerstvém sněhu, než našeho orientačního smyslu.

Výstup na Dlouhý vrch byl bez problémů, snad kromě jeho výšky. Zima byla přijatelná, resp. za celou dobu pochodu mi nebylo zima ani jednou.

Trojhora podruhé Znovu mě okouzlila vesnička Staňkovice nějakým osobním kouzlem a už tu byla odbočka na Trojhoru. U cedule o obtížné schůdnosti vedla značka vlevo, já předpokládal, že si budu pamatovat cestu vpravo. Nakonec jsme značku nenašli, ani cestu, dokonce ani Třebušín a skončili jsme ve vesnici Chudoslavice. Museli jsme po silnici obejít Trojhoru, ovšem směrem zpět a za Trojhorou, stále jen po silnici, do Třebušína. Zde jsme našli pokračování původní trasy a dva velké, volně pobíhající psi. Nejdřív jsem si myslel, že si ze mě Míra dělá legraci, protože na mě byla znát obava, že právě k nějakému takovému setkání dojde, ale pak jsem zahlédl jednoho a později druhého a dobře mi zrovna nebylo.

Soudný kamenný řízek Za vesnicí jsme byly přibližně v půlce, přituhovalo, v nohách už byla cítit jistá dávka km na sněhu a ledu. Mírovi vyrostl na pravém spánku asi 8cm dlouhý rampouch! Další náledí měl na horním konci uší! Čekal nás výstup kolem Soudného kamene. Cesta byla rozbitá a zalitá vodou, tedy pokrytá ledem. Míra padal o něco víc než já a tak se opožďoval, což byla příležitost konečně nepozorovaně zapnout čelovku. Slíbili jsme si na vrcholu řízek. A tak jej Míra vybalil a rozdělil. (Darovanému řízku na kvalitu nehleď, ale měl by manželce vysvětlit, že s řízkem, který je uvnitř křupavý ledem, jako zmrzlina, není něco v pořádku.)

Divoká jízda bez Sedla Ve stoupání za Horním Týncem přišlo náhlé ochlazení. Dali jsme si čaj a oblékli Jackovi kabátek. Přeci jen teplota klesla k mínus 20. Než jsem sbalil batoh, ležel Jack zahrabaný na půl ve sněhu v křoví u silnice! Asi toho měl chudák také dost. Byl jsem proto rád, když Míra navrhl, že vzhledem k bloudění a počasí a aktuálnímu stavu sil, by byl rád, kdybychom Sedlo obešli. (I na to, něco během cesty vzdát, je potřeba určitá dávka odvahy, nebo síly, nebo co to je. Druhý den, v teple vlaku na cestě domů, jede člověk právě pod tím vrcholem, kvůli kterému tu v noci byl a na který se ve světle měsíce letos nepodíval. A pochybnosti začnou hlodat a krást dobrý pocit z rozumného rozhodnutí.)

Úštěk na dohled Sedlo jsme tedy nechali na jindy a čeká nás poslední táhlé stoupání v asi 15 – 20 cm sněhu, v mínus 21 stupních, přibližně v 1 hodinu ráno. Míra má „své“ tempo, ale snad ani nepozoruje, že to tempo ho přibližuje cíli stále pomaleji. Jack má Míru ze svých soukromých důvodů docela rád a otáčí se napřed na něj, kde je a pak na mě, proč konečně na Míru nepočkáme. To mě povzbuzuje a troufám si Míru povzbuzovat k většímu výkonu – když to říká i ten pes, který je nezkušenější tulák z nás tří. Silnice je na několika místech celá pokrytá ledem. Pokaždé, když spadnu, vyskočí Jack a celý radostný to považuje za pokyn ke hře. Kde se v něm ta síla bere? Proč se mnou vůbec jde v tom mrazu a tmě? Je neuvěřitelné, že nepochybuje o smyslu naší cesty.

Úštěk Pomalu se šouráme údolím potoka. Zde je obvykle o 3 až 5 stupňů méně, než v okolí, potok je celý zamrzlý. Jack se vítá s místními krasavicemi. Jsme pár kroků od chaty, jak ale musíme brzy přiznat – stále ještě daleko k cíli.

Jack se okamžitě stočil do klubíčka na podlaze. Poslal jsem ho nahoru na postel a přikryl dekou. Je to uzlíček štětin, teplo z něho mi hřeje ruce zmrzlé manipulací s kamny. V nich pomalu začíná praskat oheň a tak se může Míra zavrtat do spacáku a peřiny. Ovšem z peřin jde nasbíraný chlad a vlhkost a tak mnoho služby nenadělají. Teplota uvnitř díky pečlivému přikládání stoupá asi na mínus 15. Když už usneme, probouzí nás křeč. Mě v noze, Míru v ramenou. A zima konečně vyhrává a dostává se nám po celé noci na kůži.

Sobota Probouzí mě budík, kvůli mrazu v kapse kalhot. Vyskočil jsem celý mokrý ze zapařených peřin. To bude cesta na mraze! Okna chaty jsou namrzlá zevnitř tlustou vrstvou ledu, voda v lahvích neroztála ani o milimetr. Ohřívám čaj do lahve na cestu a Jackovi žrádlo. Nějak smrdí, asi je zkažené. Je mi ho líto. Po probdělé mrazivé noci mu nemám co nabídnout – to je moje velká chyba! Budím Míru a pospícháme na nádraží. V lokálce je přetopíno. To ale nevnímáme, naopak, s úžasem sledujeme východ rudooranžového slunce, Jack si získává, tak jako celou cestu, srdce průvodčích.

Závěr? Protože přinejmenším stejně důležitá část ÚštěkQuestu jako je ta fyzická se odehrává v hlavě za pochodu a za clonou z křupání sněhu, nelze vše docela dobře popsat slovy a už vůbec ne dostatečně vyfotit. ÚštěkQuest se musí zažít na vlastní kůži a morálku! Letošní, už čtvrtý, ročník je za námi!


32.4 km
Nejnižší teplota -21,5 km
Čas: 7 hodin (Což považuju za solidní výkon!)





2012 / Malé aljašské dobrodružství

Úštěk - kanoe na Ploučnici 14km - Česká lípa - Kozel - Ronov - Úštěk

Honza Sv., Ernest, Já a pes, jsme v pátek večer dorazili na chatu, zapálili jsme oheň, který mi pomohla připravit Ema a nechali jsme se hřát oranžovými plameny, whisky a očekáváním.

Ráno vstáváme brzy, balíme. Já s Jackem do igeliťáku a pak do batohu, velkou celtu navch. Kluci do igeliťáku a šmitec  Mám s tím trochu vnitřní problém, už je vidím, jak pochodujou lesem s igelitkama v ruce... ale je to zatím legrace. Fotíme se na nádraží v Úštěku a než se nadějeme, vystupujeme ve Vlčím dole. U Ploučnice jen krátce čekáme a už je tu Mr.Krejbych a jeho žluté canoe.

Když vyrazíme, je vidět, že ani Honza, ani Ernest nejsou na lodi jako doma. Honza si nechá poradit, Ernesta to uráží a dopaluje. Možná si máčí konec bundy v řece schválně – aby se trochu zchladil. Řeka má krásně čistou vodu promýsenou sluncem a zlatými lístky vrb. Zabereš pádlem a zvýříš ty poklady až k hladině. Přetahujeme a podplouváme padlé stromy a je to jednoduchá krása. Jack poprvé pluje na ostro, mimo tréning na Lužnici a využívá každé příležitosti vyskočit na břeh a letět pastvinou pryč. Potkáme i vyhlášeného labutího bohovníka. Bojím se, jak na sebe budou reagovat s Jackem a nastrkuji doprostřed situace boxerskou legendu Sv. Jana. A strategie vychází na jedničku. Meandry řeky jsou ostré a neberou konce, plujeme cca třináctý kilometr.

Mám dost času zastavovat a kochat se. Tu podzimním sluncem, tu Jackem a hle – tady plave Honzovo pádlo. Vylovím jej z vody a čekám až připlují další věci. Je to na beton, že se Honza vyklopil. Vytahuji canoe na písečný břeh. Zmáčený Jeník na obzoru! Balíme ho do suchých věcí, voláme Krejbycha a než sbalíme věci už tu je. Domluvíme se a odveze nás až tam, kam jsme měli doplout. Hospoda je tu ještě zavřená, kluci unavení a já? Já jsem si nevím proč vsugeroval, že se o ně mám postarat a oni mě ani neposlouchají.  To je pořád: „Tatííí, já chci pivooo, tatííí, kdy už tam budeeem?“ Ploužíme se do prvního kopce a Jack mi utíká pryč! Mizí někde v... za obzorem. Když se vrátí, kluci jsou sotva na dohled. První 3km z 14 jdeme více než hodinu.

Stoupáme na vrch Kozel. To má Honza za trest, jako správný syn se mě pořád ptal: „Pavlééé, co je tohle za kopec? A tohle? A tamteeen?“ Až jsme narazili na kopec, který jsem nevěděl čí je – a hle? Cesta nás zavedla přímo přes něj, skrz jeho čedičové balvany, rozvalené zbytky osad, staleté duby a zlaté planiny. Na jedné takové planině kluci neodbočili a zabloudili. Čekám na ně, čas běží a soumrak už je znát v chladnoucím větru. Na zemi někdo ztratil palici marihuany. Znovu jsme se sešli, poutám si Jacka, protože vcházíme na pastvinu ovcí. Je to zajímavý pocit, skoro jako na safari. Na druhé straně pastviny opět bloudíme. S batohama a igelitkama na zádech hledáme cestu. Jack neskutečně lítá po celé pláni. Už už jsem se začal těšit jak bude večer ve spacáku vonět trávou, když vidím, jak se válí od hlavy přez celá záda! Volám. Běží. A ze zad mu odpadává kus mršiny. Smrdí, samozřejmě, k zblití. Drhnu ho ve studeném potoce a výsledkem je, že při vstupu do vesnice smrdíme oba. Ernest to vzdává, chce na autobus, ale nechce hledat spoj, chce pivo. Posíláme se do prava, rovně, pak doleva a fůůůůrt až do prdele, beru si od něj svou celtu, co měl mít na spaní na Ronově. Batoh tak má o kilo víc. Vyrážím po trase, cestu máme chvíli společnou, tak se s Honzou domlouváme, že oni půjdu spolu, mají toho oba dost a Ernest potřebuje doprovod.

Ani já nejdu sám, jdu já, můj hněv a můj pes. Jdeme jedním krokem přes hranice vesnice Stvolínky. Už se šeří a mě čeká výstup na sopku. Z otevřených vrat vybíhá pes a napadá Jacka. Samozřejmě řvu, cizí pes odletuje od pohorky a jeho energie, kterou na nás tak nestydatě vychrst‘ mě pohání až k sedlu pod Ronovem. Je uplná tma. Mám mžitky před očima z hladu. Je asi 21:30, když volá Martina: „Ahoj, jak je? Kde jste?“ Chvilku mě poslouchá, pak velmi moudře pokládá telefon. Stoupám tmou a představuju si, jak nahoře budu ve tmě sbírat klacíčky, s mokrými zády, abych se trochu zahřál, sám. Ale je cítit oheň! Zapínám se k Jackovi a volám: „Hop hop“ a on doopravdy táhne. Už je vidět světlo ohně, slyšet hlasy! A v nádvoří hoří obrovský oheň, stojí pár stanů a sedí asi 12 lidí! Je prohibice na tvrdej alkohol, ale ti mladí muži mě vítají mnoha a mnoha panáky vynikajícího rumu, udělali mi místo u ohně a syn majitele pily v Kravařích mi říká: „Kde se tu berete takhle v noci? Sedněte si a vyprávějte!“ A já ho miluju a s každou další skleničkou miluju všechny  Volám domů ze zcela jiné výšky světa, píšu si s Honzou, že jsme všichni pro dnešek v cíli. Někdo se ptá, zda si může pohladit Jacka, říkám, že smrdí, vrací se mi, že jaký pes, takový pán.

Po hodině dorazí skupina tří přátel, dva si jdou lehnout a jeden zarmouceně sedá k ohni. Je obdarován jako já a přiznává se, že se cestou pohádali. Ale? Říkám mu, že dnes je pravděpodobně čas kameny rozhazovat (modří vědí), podávám mu nalezenou palici trávy a doporučuju mu se zase usmířit. Všechno souvisí se vším a může za to ten kraj, ten vítr, ti lidé... Pak už jen hvězdy a spánek pod celtou, Jack hřeje a smrdí.

Smrdí i brzo ráno, když potichu balím, abych stihl vlak. Ve vlaku se setkávám s klukama. Honza se baví jak se nebavíme  Ze záchoda vyšel chlap jak hora a za sebou táhne smrad. Kde pak, je to SMRAD! Jack závistivě otočí hlavu, povzdychne a hned zapomene – už je tu totiž Úštěk, moje auto a v podstatě konec Malého Aljašského Dobrodružství.

P.S. jeden z chlapíků na Ronově už v té době věděl, že nastoupí do stejné firmy, kde už 13let pracuju. PMa








2013 / Kamenná cesta

Velký Střekov - zelená značka - Sokolí hřeben - Pláň - Bláhov - Nad Lovečkovicemi - žlutá značka - Pod Malým Sedlem - zelená - Sedlo - žlutá - Liběšice - Úštěk

http://www.sports-tracker.com/...

Pátý ročník je úspěšně za námi, sedím doma, Martina peče koláč a nahoře na stránce se už odpočítávají dny do dalšího ročníku v roce 2014. Když jsem na sraz na Hlavní Nádraží s Jackem dorazil, Honza C. akorát dojídal tradiční hamburger a Míra Z. už byl na cestě. Ve Všetatech jsme přistoupili k Honzovi & Honzovi, čímž se obsazení letošního ročníku lehce znepřehlednilo. Ovšem za krátko jsme se stejně již oslovovali "drahé příbuzny". (Díky Homere.) Dvě hodiny ve vlaku utekly krásně rychle, výstup do deště, doladění oblečení a Whisky od Honzy S. také tak. Pak už jen první vykročení po zelené značce a ztrácíme se v deštivé tmě pod Drtičem ve víru ÚštěkQuestu.

Letošní cestu jsem nazval Kamennou , podle Kamenné hory (601 m.n.m.). Výstupem na Kamennou horu z Velkého Března (214 m.n.m.) jsme řádně rozproudili krev i pot, Míra bohužel i bolest zad. Upřímně jsme mu radili, ať nám rozdělí náklad, ale všechny dobré rady odmítal, bolesti nedbal a nakonec jako první do chaty dorazil :-). Dlouho před tím jsme ve stoupání na Sokolí hřeben posvítili do lesa vedle cesty a ze tmy nám pohled opětovalo několik párů očí! Noční bytosti neuhýbali zrakem ani tělem, tak bylo na nás, abychom se v pokoře vzdálili. Sokolí hřeben byl i v té tmě nádherný, srázy po obou stranách pěšiny se ztráceli ve tmě a mlha houstla. Prošli jsme bránou mezi kmeny a pokračovali dál díky Jackovi, který vždy našel cestu po čichu.

Došli jsme přes Bláhov do Doubravic, kam ale značka nevedla. Vracíme se tedy kousek zpět a po chvilce hledání máme zelenou zpět ve světlech čelovky. Posilněni další várkou Honzovi Whisky (ne, nebyl to Johnnie Walker) a Honzovými skvělými řízky se vydáváme do tmy, do polí, do pr… a tentokrát se už doopravdy ztrácíme. Pole je díky oblevě promáčené, mám mokro v botách, kdykoliv se zastavím na delší dobu, začne mi být zima. Pro puchýře je to ideální klima.

Z lesa se přes pole nese soví houkání. Z družic pak signál GPS. Oba jen potvrzují, že jsme sešli z cesty. Dojdeme ke kraji lesa a podél něj k nejbližší cestě, rozhodujeme se. Po ní pak na rozcestí s cedulkou Hvězda. Na mapě jsme to místo podle jména nenašli, ale s Mirkem si vzpomínáme, že jsme tudy šli minulý rok. Jsme opět na cestě, na zelené, i když o pár kilometrů jižněji. Kousek pod Soudným Kamenem vyrážíme do Horního Týnce, vstříc další Honzově nabídce whisky, čokoládě a jen letmému setkání s vesnickými psi (jediný, který pronikl skrz chatrný plot měl asi 7kg). Po chvíli začínáme stoupat na rozcestí pod Malým sedlem. Máme v nohách zhruba 18km a jsme 465 m.n.m. Doufám že společně s Mirkem, oddávám se mixu pocitů z letošního a loňského ročníku… „Hele, tady bylo vloni ohromné žhavé ohniště!“ a podobně.

Na rozcestí se žlutou je pak divná šipka, ukazující smět na Sedlo, kam míříme, ale opačným směrem! Ještě že víme, že víme a tak nepanikaříme. Naopak, vyrážíme na Sedlo. Jack mě zavedl na správnou odbočku, mne zmátlo, že původní cedule, včetně tur. značky, je odmontovaná. V klouzavém blátě se vydrápeme k druhé ceduli. Padají hrdinské poznámky jako „to je jako vono?“. Ale samozřejmě že není. Bláto střídají kameny a vytrvalý déšť střídá sníh! Čelovka se mi po tolika hodinách na dešti zarosila a vydím sotva na 2 metry. Střídáme se různě ve vedení a hřeben je příkřejší a sníh hlubší. Cesta je prostě krásná. A nekonečná. Při odpočinku se vždy ohlédnu a vidím tenké kužely čelovek, mlhu a černé rokle za čedičovými sloupy. Nic takového nelze dostatečně popsat, natož vyfotit. Jsem rád, takové okamžiky nezbývá než s kamarády prožít.

Pěšina na hřebeni je pokrytá sněhem a klikatí se ostrými stupni na hraně srázu. Na jednom obzvlášť složitém místě Honza hledá odvahu k dalšímu kroku přes rozbité místo nad svahem. Postupně mu přidržuju batoh a pončo, do toho držím Jacka, který čuchá lišku a moc rád by pokračoval dál. Vše na plošině asi 30 cm široké, s mrznoucími prsty v botách. Trvá nám asi stejně dlouho, než Honza udělá ten kritický krok a než mě dojde trpělivost. Jsem rád, že to, byť o fous, vyšlo, vím že bych pak litoval. Takhle jsem si mohl uvolnit napětí až v teple chaty, u čaje s rumem, ve vtipných poznámkách .-)

Na druhé straně „díry ve stezce“ musím kluky chvíli nechat a projít se sem tam a zahřát si promáčené nohy. Vrcholové foto, 726 m.n.m., a jdu se podívat jak vypadá sestup směr Levín. Je mnohem prudší, než výstup (to jsem věděl) a je pokrytý asi 15 cm sněhu (to jsem nechtěl vědět)! Sjíždíme v serpentinách do údolí. Sněžení se mění na déšť. Sedlo nás tentokrát nechalo projít.

Zbývá nám doklopýtat po silničce do Zimoře a po okresce do Úštěku. Než tam dojdeme, střihneme si úryvek z filmu Kobra 11. Napřed se kolem nás prohnal ohromnou rychlostí blb a v závěsu za ním policie s majáčkem. Nikdo nechtěl zastavit. Kromě nás, my ale ještě nebyli v cíli. Z kopečka, přes potok, Jack se šel pozdravit s kráskami od sousedů, ale moc to neprotahoval. Od dveří skočil na deku a válel se po ní s nepředstíranou láskou.

Jsme v chatě, v cíli! Honza S. vytahuje z batohu ohromnou igelitku plnou třísek a malých polínek! Díky tomu máme v mžiku zatopeno. Popíjíme čaj s rumem, slavíme a usínáme.

Ani nevím jak Honzové ráno odešli. S Mírou a Jackem jen přiložíme a spíme dál. Probuzení je pak dokonalé. Snídáme, balíme, vaříme čaj na cestu. Nebýt oblevy kalící vodu, nejspíš bychom šly na ryby. Zažili bychom tak i trochu toho slunce, které nás zastihne až cestou vlakem. Tak třeba příští rok!

S vyprávěním jsem skoro u konce, koláč už chladne na stole, takže se zatím loučím. Ahoj.









2013 / Ředitelská cesta

...






2014 / Malé Aljašské dobrodružství II

...









2015 / Havraní cesta

...



2016 / Padesátková cesta

Chudloazy - Zakšín - Pavličky - Skalka - Ostré - Úštěk, 34km

Ahoj, už je to týden, co jsme zpět z posledního ročníku UQ2016. Protože venku není sníh, který by zavál naše kroky, myslím, že se toho chopily pracovní záležitosti. Proto jsme odjeli do chaty, podívat se na to všechno znovu ve světle plamenů a navzdory počasí oprášit příběh roku 2016. A že se nám dnes od bot opravdu neprášilo. Jdeme lesními cestami a už více než 2 hodiny nám hustě prší za krk. Ema nás ujišťuje: „Tohle vám nezapomenu!“ Abyste ani vy nezapoměli, zkusím vám vyprávět:

Musím se pochválit, v plánech na trasu letošního ročníku jsem nešetřil krásnou přírodou. A ani kilometry jsem nešidil. Nakonec jsme se rozdělili na dvě skupiny. Já a Honza C. jsme se připravili na 32km a Honza H. + Honza S. + Mirek se mohli těšit na 24km. Předpověď ale slibovala déšť a pocitovou teplotu -9, což by nebylo pro Jacka dobré. Ano sveďmež tu zhýčkanost na němou tvář... Ale pšš, mám pocit, že mi kouká přes rameno!

Sešli jsme se na Nádraží Holešovice asi 50 minut před odjezdem autobusu a hned se za námi tvořila fronta. Sleduju Jacka, jak se vítá s ostatními. Máme vypozorováno, že jakmile se setká s Mirkem, je rád, ale zbystří. Vždy to znamená nálož dobrodružství a kilometrů. Nakonec vyjíždíme a nálada stoupá. Jenže autobusák jede dál, i když jsme chtěli vystoupit – zvoním: nic, zvoním zase: zase nic. Instinktivně jsem na něj zapískal, autobusák nám zastavil, první parta vyskakuje, rozsvěcíme mojí novou čelovku a vyrážíme vzhůru na hřeben. Probíráme život, děti, Simpsnovi... Párkrát se koukneme na mapy, pak už víme kudy kam a užíváme si cestu. Nikde zbytečně nestavíme. U Pustého Hrádku narážíme na další pár čelovek. Navedeme je správným směrem a posvačíme řízek. Jack si možná myslí, že jsme v cíli, lítá kolem a zavrtává se do suchého listí.

To mi připomělo, jak se na jednom z nejmrazivějších UQ při zastávce u koňské ohrady pod Kalichem zahrabal do sněhu. Bylo tenkrát kolem -20, Mirka zdobil rampouch na uchu...

Ale už je dojedeno, zapity kilometry za i před námi – tedy vyrážíme dolu k potoku. Posvítil jsem na hladinu a byli tam! Pstruzi. Sice neměli míru, ale osobní kouzlo rozhodně ano. Jen kousek přes most a už jsme v místě, kde druhá skupina vystoupila z autobusu. Hospoda má zavřeno, takže opravdu vyrazili. Údolí Květnice je poměrně osídlené, pak přejdeme mezi pastviny. Přesto, že Honza „vyhrožoval“ že toho moc nenamluví a přesně tak ho taky znám, povídáme si i dál o životě, o penězích, budoucnosti... Ohromný býk k nám jen natočí hlavu. Chápu, že má mnohem menší starosti. Bohužel i vyhlídky. Přes to z něho mám obrovský respekt.

Na tom samém místě o hodinku dříve:

Honza H.: Prošli jsme okolo býků a byli v tu chvíli rádi, že jsme odolali Mirkovu nabádání zhasnout čelovky. Za Pavličkama se už ale Mirek ujal své vůdčí role a čelovky zhasínáme. "Uvidíte, oči si zvyknou a z cesty nesejdeme." Pokračujeme po staré panelové cestě a tmavý okraj nám opravdu vymezuje náš směr. Je jasná noc a měsíc probleskuje mezi stromy. Cesta je najednou tišší a romantičtější. Po čase Mirek navrhuje z cesty sejít a pokračovat lesem. Tyhle hezčí trasy jsou nejlepší. Vyrážíme ale už s čelovkami a plně se odevzdáváme Mirkovým navigačním schopnostem. Noříme se čím dál víc do tmavého lesa, hledáme vhodný výstup mezi skalami směrem k Husí cestě a jeskyni, ale pořád nenacházíme ten pravý. Všímám si, že jsme měli měsíc dříve vlevo, teď ho máme za sebou a někdy dokonce vpravo. Euforie z cesty nám ale nepovoluje žádné pochybnosti. Vybíráme si náhradní výstup a pospícháme k jeskyni, nemůžeme dopustit, aby nás druhá parta dostihla.

Pavličky jsou poslední dnešní civilizací. Stavíme na chvilku za Pavličkama u studánky a poměrně svižně šlapeme dál. Živím v sobě naději, že doženeme „kratší partu“. Stoupáme lesní cestou, měsíc fantasticky žhne oranžovým srpkem. Tuším, že jsme blízko dnešního cíle, proto žádám Honzu, ať vezme soušku na oheň a píšu sms „kratší partě“. Dostáváme odpověď, že právě dorazili. Jsme 1,5 km od nich. Tedy jsme téměř dohnali rozdíl 8,5km. Mám radost.

A v tu chvíli jsme zabloudili. Honza táhne dřevo, já vymotávám Jacka mezi smrčky. Pomalu se mi začínají třást nohy z hladu. Tak volám Honzu S. aby mě trochu navigoval. Jenže on už sedí u ohně a má tedy roupy. Ptá se mě pořád: „Co jeee? Co chceeeeš?“ A já kypím. Nakonec Míra svolí, že na nás počká na cestě. Jenže my se musíme probít smrčinama zpět. Jack cítí napětí a neustále mě sleduje očima. Aspoň že tak, mohu ho snáze navigovat. Soušky jsme dávno zahodili, šlapeme a šlapeme, těch známých dlouhých posledních 1,5 km. Náhle se ozve řev raněného zvířete hned u cesty a něco se řítí z borůvčí. Jack odletuje, já se otáčím a hle: Mirek! Nadávám, ale to není osobní, to já jen abych se neposral... Má sto bodů. Za to nás smí dovést k ohni. Zde už si připíjíme na rozloučenou s dnešním dnem. Je totiž 00:05 ráno, když máme vybalené spacáky a snažíme se opéct azbestové buřty.

Honza S. sundavá ponožku a popisuje velký puchýř. Pohlédnu a vidím na puchýři nápis „Press for satisfaction.“ „TADY máš ten puchejř? Vážně TADY?“ ptám se mačkám mu patu. Syčí bolestí a já mu odpouštím, že jsem nervák, že mám hlad, že mi šedivějí fousy...

P.S. v podstatě reklama na Snickers: „Nejsi to ty, když máš hlad“ je přesně pro mě, jenže už je nejím. Dostal jsem k narozeninám 40kousků, snědl je a od teď je bojkotuju. Kvůli palmovému oleji.

Honza H. slaví padesátku. Zapíjíme, jak jinak, než Johnny Wallkerem. Usínám s Jackem ve spacáku, pod celtou, pod skalami, hvězdami a kdo ví čím vším nad námi. Asi se mi ani nic nezdá a už jsou tu 4 ráno. Bojím se vylézt ze spacáku, který mi Jack zadýchal. Ale není moc zima. Tak šup vyčůrat a rozdělat oheň. Vzhůru jsme jen my, „dlouhá parta“, ti s krátkýma ještě vychrupujou. Balím do krabičky uhlík pro Honzu H. ať má vzpomínku na svoje 50tiny, na UQ a nás trochu taky. Možná mu to nedochází, ale jedním z největších životních úspěchů, pokud by chtěl rekapitulovat, je, že už není UQ Rookie (nováček, zelenáč) ale právě se stává veteránem.

No nakonec vyrážíme podle plánu a s ambicemi stihnout vlak v 11:11 o 15km dále, než jsme právě teď. Honzova bota se ale na protest rozlepuje, načež je nekompromisně zateipována páskou na hokejky. Docházíme k autobusu ve Skalce. Než půjdeme dál, posilníme se. Honza S. se rozhoduje, zda pokračovat s puchýřema a rozlepenou botou. V okamžiku, kdy se rozhodne, že dojde celou trasu s námi, přijíždí autobus s cílovou stanicí Úštěk – Nádraží. Větší pokušení snad nemohlo být připraveno! Ale Honza odolal a vydáváme se v plném složení do lesů.

Jack pobíhá kolem, navzájem se popoháníme a hlavně: snad poprvé v historii UQ vidíme na cestu. A tak ani nepřekvapí, že už je tu studánka a hned Helfenburk, daňci a silnice podél Úšteckého potoka. Nevrháme se do kopce směr Lhota a jednoduše pokračujeme po žluté. Na náměstí v Úštěku to žije masopustem a já se nemohu rozhodnout, zda jet s klukama domu, nebo zůstat v chatě, počíst si u ohně, dát si pivo na náměstí... V nádražní hospůdce U Viléma mají otevřeno. Honza C. je nejmladší, takže se noří do záhadného světa za dveřmi. Když vyleze s kávou a grogem, lituje, že: „tohle mě (ho) bude stát dva dny života!“ Honza S. ho ujišťuje, že stejně bude ty dva dny pršet.

Honza Havel se asi cítí díky 50. narozeninám kompetentní koupit lístky na vlak. Jenže každý jedem trochu jinam a i když náhodou jedem stejně, tak zase někdo má opencard a někdo zase psa... Když odešel, vyjádřil jsem pochyby – a nebo vlastně jistotu: to posere. Jak to dopadlo? No legrace byla, takže vlastně dobře. Přijíždí vlak a davy se hrnou na Úštecký masopust. „A pak, že lidi nemaj peníze..., pořád někam jezděj.“ povídám tak nějak všem a paní se směje. Jaká paní? - Copak já vím? Já tu právě zahajuju sociologický vlakový průzkum. Po přestupu v Lovosicích je ve vlaku krásně, ticho, veselo, takže to uteče jak voda a jsme v Praze. Loučíme se, Honza C. už je fuč... Tak zase příště!

A mohu vám slíbit, že už je to rozplánováno. Bude se to jmenovat UštěkQuest GUEST a zváni jsou především všichni, které jsme nemohli pozvat na letošní UštěkQuest, ale i ostatní starci a děti.







2017 / Myflivetská cesta







Odkazy